Večerní přednáška Pjéra la Šé´ze (18:30 - 21:00)
Naše civilizace je snad první, která usiluje o vytěsnění fenomenologie smrti s takovou vehemencí, že to až příliš nápadně připomíná jednání nějakého maniaka. A stejně jako je tomu u mánií, žádná zásadní zlepšení se v daném směru nedostavují. Smrt i nadále ukončuje naše fyzické životy se stejnou neodvratností, s jakou tak činí od Nepaměti. Pokud se něco opravdu dostavuje, pak je to spíše existenciální úzkost, která nakonec vyústila až v postmoderní znechucení smyslem – anebo spíše nesmyslem – existence v nejširším významu tohoto fenoménu. Tohle znechucení žádné technologie nemohou kompenzovat.
Zdá se, že se tímto postojem a jeho tvrdošíjností dostáváme do dalekosáhlého rozporu s přirozeností našich vlastních duší. Proč? Protože nejvlastnější přirozeností duše je přece nesmrtelnost. Ona propojuje svět živých a zemřelých. Naše duše je tím, co smrtí rozhodně nekončí. Neměli bychom si proto klást zcela jiné otázky, než naše medicína, udržující při zoufalém živoření téměř prázdné fyzické schránky – bez jakékoli úcty k majestátu smrti?
Jakmile si uvědomíme, že smrtí nic nekončí, budeme také na život ve fyzickém těle pohlížet zcela odlišnou optikou, než jakou nám vnucuje postmoderní předsudek.Naše úcta k existenci se ještě více prohloubí. A to nás může přiblížit ke skutečnému poslání lidské Bytosti, kterým je vědomý úžas nad zázračností Existence.
