Výstava Zvíkov v krásné literatuře

Devatenácté století, v kterém se díky A. Sedláčkovi zrodila charakteristika Zvíkova jako krále českých hradů, bylo úrodnou půdou pro motivistické využití hradu v české literatuře. Důvod se nabízí snadno: hradní zřícenina, která měla velkou část své historie spojenou s Přemyslovci a rozvíjením českého státu, se mohla vnímat jako obraz slávy (silná, nedobytná pevnost) a následně úpadku po roce 1620 (chátrání a degradace objektu). Obrozenecké, romantické a pročesky orientované básnictví rádo těžilo z této nabízející se symboliky. Odkazy tak najdeme u J.P. Koubka (Zříceniny zvíkovské), Fr. Vlny (Zvíkov), A. Heyduka (Ve Zvíkovské kapli), Ant. Klášterského (Sonety zvíkovské, Zvíkovský orel), Ant. Sovy (Páže ze staré malby). Od roku 1919 je na Zvíkově pravidelně uváděna, a i díky tomu vešla v obecnou známost, historická hra L.Stroupežnického Zvíkovský rarášek (z r. 1883). Hradního ducha z názvu hry v ní zastoupil malý Petr za Švamberka, který svojí všetečností způsobí malou rodinou kolizi. Fr. Kožík roku 1973 napsal hru Noci na Zvíkově, i ta bývá každoročně uváděna v rámci divadelního léta. Ve 2. dílu lyrického jihočeského cestopisu L.Stehlíka Země zamyšlená má Zvíkov svůj krátký, ale výstižný a obdivný portrét. Souhrn nemnoha pověstí vztahujících se ke Zvíkovu hledačskou a sbírkotvornou aktivitou rozšířil Ondřej Fibich v knize Prácheňský poklad, pověsti z Písecka, Strakonicka a Pošumaví.