Jiří Thýn - Míň: Mlčení, torzo, přítomnost 2

Jiří Thýn

Narozen 1977 v Praze

Studia

1999–2005 Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, fotografický ateliér prof. Pavla Štechy

1998–1999 Institut tvůrčí fotografie, Filozoficko-
-přírodovědecká fakulta, Slezská univerzita, Opava, obor fotografie

Jiří Thýn

Míň: Mlčení, torzo, přítomnost 2

Jiří Thýn (*1977) je bezesporu jedním z nevýraznějších fotografů pohybujících se v současném českém umění. Absolvent fotografického ateliéru Pavla Štechy na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze vystavuje pravidelně od půlky nultých let. Když se v českém umění tohoto období mluvilo o fotografii, respektive o fotografech, obvykle se používal termín „umělec pracující s médiem fotografie”. Jiří Thýn s tímto médiem pracuje opravdu vytrvale, a zmíněnou kategorii naplňuje snad víc než duo Jasanský s Polákem, Markéta Othová, Alena Kotzmannová nebo Michal Kalhous, pro které byla původně „stvořena”. Společně s Adélou Svobodovou, Janem Haubeltem a Tomášem Severou navíc působil ve skupině Ládví (od roku 2005), jejíž aktivity balancovaly na hraně angažovaného umění a lokálně-okrašlovacího patriotismu. Jiří Thýn nikdy nebyl otrokem jednoho média ani jedné tvůrčí strategie. Přesto nejdůsledněji prozkoumává právě hranice fotografie. Není to jenom kontrast mezi analogovou a digitální fotografií – kouzlením se zvětšovákem ve fotokomoře a softwarovou postprodukcí ve Photoshopu. Autor se nebojí do fotografií říznout skalpelem, domalovat je, doplnit plastickým reliéfem, výrazně doplnit textem, použít je do animace. U víceméně dvojrozměrného zpracování fotografie nekončí. Zásadní roli v jeho výstavách představuje médium instalace. Vedle různorodě adjustovaných/prezentovaných fotografií jsme se mohli na jeho výstavách setkat s neony nebo výraznými barevnými světly. V poslední době instalaci častěji doplňují objekty z prořezávaného, případě omítnutého sádrokartonu. Estetické tvary perforací kontrastují s nejobyčejnějším stavebním materiálem současnosti.

Tematicky je Thýnova tvorba ještě vrstevnatější. Nebojí se dotknout aktuálních témat – politických, i těch které jsou spíše pro umělecké insidery. Vedle toho se zabývá i uměním meziválečných avantgard. Výstava v Galerii Caesar představuje jeho inspiraci tvorbou sochařky Hany Wichterlové (1903–1990). Konkrétně se zaměřuje především na její tvůrčí etapu v duchu pozdního kubismu inspirovanou autorčiným pobytem v Paříži v druhé polovině dvacátých let. Hana Wichterlová bývá označována za první dámu českého sochařství, přesto zná širší veřejnost spíše jejího bratra, makromolekulárního chemika a vynálezce kontaktních čoček Otto Wichterleho. Absolventka sochařského ateliéru Jana Štursy na pražské Akademii výtvarného umění navštěvovala v Paříži přednášky Františka Kupky a důvěrně se za svého pařížského pobytu seznámila s tvorbou sochařů Jacquese Lipschitze i Constantina Brancusiho. Jiří Thýn se s tvorbou Hany Wichterlové setkal na výstavě Fešandy ze šuplíků. Sudek a sochy v Galerii hlavního města Prahy. Josef Sudek věnoval Wichterlové celý soubor fotografií pojmenovaný Zahrádka paní sochařové. I ve fotografiích, které na první pohled vypadají jako čistě popisné, dokumentační, je jak u Sudka, tak u Thýna viditelný zásadní umělecký vklad. Fotograf není scanner, socha není kresba nebo grafika a neutrální fotografii sochy, která by byla stoprocentně objektivní, snad ani nelze pořídit. Této problematické kvality se Thýn nesnaží dosáhnout a rozhodně u ní nesetrvává. Dál rozvádí a významově posouvá fotografie sochařských děl Wichterlové (stejně jako před tím fotografie soch Gutfreunda, Katarzyny Kobro a dalších avantgardních umělců). Používá postupy jako jsou multiexpozice, koláž nebo fotogram a vede aktivní dialog s již nežijícími tvůrci.