Umění 19. století v Čechách

Výstava
Expozice českého malířství, sochařství a užitého umění 19. století v klášteře sv. Jiří je koncipována jako názorná přehlídka všech důležitých výtvarných směrů a jejich představitelů. Jejím cílem je ukázat návštěvníkům, že se české umění vyvíjelo a úspěšně vyrovnávalo se všemi hlavními dobovými myšlenkovými a slohovými proudy tak jako v jiných zemích Evropy. Početné autorské celky, na kterých je koncepce expozice založena, přesvědčivě doloží, že ve svých vrcholech a svým specifickým způsobem je české výtvarné umění 19. století srovnatelné se vším, co tehdy vznikalo v ostatních evropských uměleckých centrech. Pod vlivem měnících se kulturních, společenských i ekonomických poměrů procházelo české umění od konce 18. století mnoha proměnami. Podobně jako v celé Evropě tak i v Čechách se zásadním způsobem měnila komunikace mezi umělci a veřejností. Literatura, hudba, stejně jako architektura, sochařství, malířství nebo umělecké řemeslo s nástupem 19. století vyjadřovaly přání, pocity a potřeby nastupujícího a formujícího se měšťanského stavu. Podnikající buržoasie rychle bohatla, z jejích řad vycházeli nejen podnikatelé, ale také představitelé české inteligence, a tak se postupně stávala hlavním objednavatelem a mecenášem umění. Dějiny českého umění 19. století jsou tedy zároveň dějinami společnosti v Čechách té doby. Významným historickým počinem 19. století byla stavba pražského Národního divadla. Vedle toho, že měla politický význam - stala se přímo fenoménem našeho národní obrození a úsilím o svébytnost - byla také projevem kulturní a umělecké vyspělosti našeho národa 19. století. Stavba a výzdoba divadla spojila celou plejádu umělců, první uměleckou skupinu malířů a sochařů v 19. století s jasným programem a cílem. Patřili do ní J. Mařák, M. Aleš, F. Ženíšek, V. Brožík, V. Hynais, J. V. Myslbek a další. Specifickou kulturní atmosféru Čech, a především Prahy 19. století, návštěvníkům přibližuje řada obrazů a plastiky, modelů a skic k náhrobním plastikám a pomníkům, malířských i sochařských podobizen předních osobností společenského a kulturního života minulého století, ale také ukázky užitého umění. Obrazy, sochy a umělecké řemeslo svým výtvarným názorem spolu korespondují, vycházejí ze stejných myšlenek, představ a principů a ve svém souhrnu výmluvně vypovídají o době a místu svého vzniku, o společnosti a atmosféře té doby. Expozice v klášteře sv. Jiří na svém začátku potvrdí souvislost s českým uměním konce 18. století srovnáním děl N. Grunda s díly F. X. Procházky nebo Ch. Seckla s pracemi L. Kohla. Ukončena je generací narozenou v rozmezí padesátých a šedesátých let, ukázkami raných prací G. Maxe, B. Knüpfera, E. K. Lišky, M. Pirnera nebo J. Schikanedera, zatímco jejich pozdní díla tvoří ve Veletržním paláci názornou předehru k nástupu generace 90. let (A. Slavíček, F. Kaván, J. Preisler, A. Hudeček). Tedy generace, která již řeší nové výtvarné principy a myšlenky a od svých učitelů se vědomě a programově odlišuje. Expozice v klášteře sv. Jiří je doplněna plastikou, především díly J. V. Myslbeka. Návštěvníci si zde mohou prohlédnout i několik vybraných děl ze soukromého majetku, kdysi velice známých a obdivovaných.








Termíny