Tribute to Joao Gilberto

Hudba, Jazz & Blues, World music & Ethno
Gilbertovi, jenž se narodil 10. června 1931 ve městě Juazeiro v brazilském státě Bahia jako Joao Gilberto Prado Pereira de Oliveira, se nepodařilo nic menšího než omladit a osvobodit brazilské rytmy, do té doby reprezentované především latinskoamerickým tancem a hudebním žánrem zvaným samba (z portugalského slova „semba“ – „božská tanečnice“). Zjednodušeně řečeno, bossa nova (portugalský výraz pro „nový trend“) není nic jiného než samba, v níž se klade důraz na melodičnost a harmonii, zatímco rytmická složka rafinovaně přechází do zdánlivě ležérní hry na španělskou kytaru. Komplikované, a přece naprosto uvolněné kytarové „vyhrávky“ provází neméně relaxovaný zpěv, evokující to, co je také smyslem písně o dívce z Ipanemy: bezstarostnou procházku po letní pláži nebo ulici. Joao Gilberto se k tomuto stylu přiklonil po sedmi hubených letech, během nichž se snažil prorazit coby rozhlasový zpěvák, člen vokálního kvintetu Garotos da Lua (Měsíční hoši) a interpret řady neúspěšných sólových singlů. Dlouho trvající neúspěch ho dovedl až na dno a vyvolal v něm hluboké deprese. Nebýt přínosného angažmá v souboru Quitandinha Serenaders, s jehož pomocí se znovu dostal do formy, a ozdravného pobytu u sestry v Mineas Gerais, kde osm měsíců ve dne i v noci piloval nový způsob kytarové hry, aby ho krátce poté vyzkoušel při nahrávání alba Elizete Cardosové, měl by svět možná o jednoho génia méně.
Gilberto však své démony zahnal – alespoň dočasně – a nahrávka skladby Chega de saudade s jeho charakteristickou hrou a zpěvem odstartovala hudební a taneční mánii, jejíž účinek můžeme pozorovat i na prvním českém muzikálu Starci na chmelu, natočeném rok poté, co toto šílenství ve světě polevilo. „Opakujme ta dvě slova, bossa nova, bossa nova!“ zpívali svazáčtí chmelojedi, aniž by věděli o fúzi tří muzikantů, díky nimž se nový žánr rozšířil jak do Spojených států, tak do Japonska i západní Evropy. Na úsvitu šedesátých let totiž Gilbertovi a Jobimovi nabídl spolupráci jeden z nejvýraznějších představitelů nastupující generace amerického jazzu, šestatřicetiletý tenorsaxofonista Stan Getz, přezdívaný pro svůj tenký a hladký tón „The Sound“. Tento syn ukrajinských židů, jehož vzorem byl saxofonista a klarinetista Lester Young, začínal v kapele Jacka Teagardena, prošel koncertní školou Nat King Colea, Lionela Hamptona, Stana Kentona, Jimmyho Dorseyho a Bennyho Goodmana a koncem čtyřicátých let zazářil jako sólista v orchestru Woodyho Hermana. Padesátá léta strávil z velké části hraním v Evropě a když se roku 1961 vrátil do Ameriky, stal se zde věrozvěstem nové formy jazzu – bossa novy. Za své album Jazz Samba z roku 1962, na které spolu s kytaristou Charliem Byrdem nahrál Jobimovy skladby Desafinado a Samba de uma nota só, získal cenu Grammy. Následovalo LP Jazz Samba Encore!, na němž se podílel jak Tom Jobim osobně, tak i další z průkopníků bossa novy, brazilský kytarista Luiz Bonfá.








Termíny