Martin Mulač | Exuberance

Výstava

MARTIN MULAČ
Narozen: 9. 3. 1988, Praha

STUDIUM
2007–2013
Ateliér Grafiky I (prof. J. Lindovský), Akademie výtvarných umění v Praze
2009 – Litografické symposium v Lipsku
2012 – Litografický workshop – Ingrid Ledent (AVU, Praha)
2013 – Linoryt sympozium, Klenová

Martin Mulač | Exuberance

 

Exuberance is Beauty.

 

– William Blake –

 

Martin Mulač je absolventem grafické školy Jiřího Lindovského, což je samo o sobě dostatečně vypovídající – znamená to znalost věci a nemizící zájem o ni, kresebnost a vysokou estetickou kvalitu obrazu, vážnost (občas skrytou), také ale živý vtip a překvapivost. Ačkoli dekadence obyčejně evokuje smutek, melancholii a rozpad celku (věci, osobnosti i obrazu), a ačkoli tak nakonec může vypadat i v tomto případě, přesto si „od Mulačů” opakovaně odnáším pocit, že je to dobré – být a žít. Důvodem je ohromující spektrum možností, gest, významů, které produkují jeden druhý a každý tisíc dalších. I to co mizí, dík tomu zůstává – což je nakonec nejpůsobivější dovednost média, tj. grafiky, jako takového, a přínos tomu, co nazýváme obrazem.
Je samozřejmě jistým paradoxem, že rozvrat může být inspirativnější a plodnější, než (s)tvoření samo – dobrým příkladem je už jen Dantovo imaginací přetékající Peklo a jeho ve své eleganci o poznání plošší Ráj. Důvodem je s největší pravděpodobností skutečnost, že „spodní proudy”, jež se s prvním pojí, a můžeme pro ně přitom klidně používat označení dekadentní, jsou čímsi bytostně lidským, chvějivým, tělesným, tj. určeným k dotýkání, ve své smyslovosti vždy fenomenálně subjektivním, byť v globále universálním – a v tomto smyslu plnohodnotným. Imaginativní jednorozměrnost Ráje pak není dána ničím jiným, než právě absencí lidské rozpornosti, měkké tělesnosti, její distancí či přímo negací.
Jací jsou nakonec andělé v ráji? Ve stejném smyslu jako Dante o nich píše i polská prozaička Olga Tokarczuk – jsou krásní, vzdálení, nadani pouze jediným citem, totiž sou-citem. To je v kontextu spektra lidských emocí skutečně zoufale málo. Vezměme v potaz bohatství radostí a vzteků, studů, posedlostí, z ávistí atd. atp., které máme k dispozici my. Jejich soucit je však zároveň něčím, oč všichni usilujeme – když se pokoušíme (nejen na své cestě do Ráje) přiblížit Bohu. Člověk je v tomto smyslu skutečně tvorem prostředním, pomezním, ani to (zvíře), ani ono (Bůh). Tokarczuk nicméně schopnost pojímat svět připisuje oběma – zatímco Bůh jej tvoří z ničeho, člověk jej z ničeho pojmenovává, a tedy také vytváří, byť tímto způsobem trochu v kontrapunktu. Pojmenování přitom znamená logický zásah – redukci rovnocenných, klidně vnitřně protichůdných, elementů na jeden společný jmenovatel. Obyčejně se děje ve slovech, respektive v jejich grafickém ekvivalentu (čísle, geometrické relaci), jak ale ukazuje právě Martin Mulač, může probíhat také vizuálně, tj. ve hmotě.
Melancholická dekadence i její protipól, extatická, radostná exuberance, se obě pojí s přemírou, s bujením – věcí, pocitů, myšlenek. Ty všechny mají svůj výraz v metafoře. Podobně jako ta jazyková, i metafora vizuální je imaginativně přebohatá, vede mysl k nekonečnému počtu asociací, které všechny sdílí jedno hmotné jádro. Metafora také vyplývá z reciprocity svých vzájemně si strukturálně podobných sou-částí, které jsou nejen jinak, ale pr o její vlastní účely ne-jinak, svébytné a živoucí. Od začátku až do konce máme tedy co do činění s bytností, která se dále rozvíjí a žije vlastním životem – přičemž opouští sféru božského řádu a vstupuje do toho lidského, proměnného, plodivého, smrtelného. Toto je pro mne Mulač: Jeden zdroj štěpící se do nekonečného počtu světů, v nichž žijí nekonečné počty lidí, sdílejících své základní vlastnosti, pokaždé ale osobitých a svobodných, kteří se každý po svém vyrovnávají se svou (dekadentní) přirozeností, přičemž se obracejí k něčemu, co je přesahuje a spojuje.
Nechtěla bych končit banálním moralismem, určitě ne právě v případě, který tak jednoduše evokuje pestrost a bohatství lidské přirozenosti. Odtud také ona proponovaná exuberance – dekadentní tíže (tisku, tmavé barvy, detailů) produkuje pocit lehkosti, ošklivé evokuje krásu, zmar předpovídá vznik nového, rozpad celku pozornost věnovanou částem, a vice versa. Ke srovnání se nabízí povahou svého díla bytostní „grafikové”, Hieronymus Bosh, Pieter Brueghel st., M. C. Escher, a všichni ti, kdo se obraceli či obracejí k tomu, co je, přitom ale hledali a hledají to, co to znamená – v hmotě a tvaru, v g estu, v obryse nacházeli a nacházejí podobně přesné pojmenování, jaké nabízí sled písmen či slabik, s vědomím toho však, že vedle světů reálných (zde a nyní) je tady také spektrum těch potenciálních (fikčních). Vnitřní poetismus, jímž tento velkorysý přístup disponuje, má totožnou kvalitu v rovině literární i obrazové. Dekadence rulez – protože takový je život: (Alko)holkami počínaje, a Apokalypsou nikoli konče. V meziprostoru se nachází tisíce tváří a výrazů, které ztělesňují velký (Boží) záměr a hledí při tom na (lidský) svět.

 

Barbora Kundračíková











Termíny