THE PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE
Kapela si ve svých začátcích vybrala název podle písně Franka Zappy Plastic People. Hudbu skládal obvykle Milan „Mejla“ Hlavsa, jedna z nejvýraznějších osobností za celou dobu existence skupiny, jako texty použili vlastní básně či básně autorů jako William Blake. Vystoupení mělo i vizuální stránku – kostýmy, kulisy, ohně. Jako manager a umělecký vedoucí skupiny působil Ivan Martin „Magor“ Jirous, další výrazná postava české undergroundové kultury.
Za doby normalizace v 70. letech se Plastic People odmítli podřídit požadavkům režimu na „nezávadný“ repertoár, změnu názvu a úpravu vzhledu (zkrácení vlasů). Tím časem ztratili možnost profesionálně vystupovat, a tak hrávali pouze po soukromých akcích. Na těch stejně zasahovala tehdejší Veřejná bezpečnost, roku 1976 byli členové dokonce zatčeni pro udajné výtržnictví a někteří si odnesli od soudu nepodmíněné tresty. Po celé zemi se vzedmula vlna protestů, neboť u nás nemělo obdoby, aby byl někdo uvězněn kvůli tomu, jakou dělal hudbu. Z těchto protestů následně vznikla iniciativa Charta 77 požadující dodržování lidských práv. Režim nakonec aspoň na čas dosáhl svého – po vyvlastnění budov, kde Plastic People hrávali, a po nucené emigraci saxofonisty Vratislava Brabence přestala kapela na čas vystupovat úplně. Umlčet se je ale nepodařilo – pokračovali alespoň v tvoření studiového materiálu. Bývají velmi silně vnímáni jako „politická“ kapela, není to však zcela přesné – provokovat komunistický režim neměli původně přímo v úmyslu, nevyhnuli se tomu však, neboť „bolševika ignorovali“ a projevovali se svobodně, tvořili svobodně.