Kanály
Film, Drama
Druhý celovečerní film Andrzeje Wajdy není pouhou historickou freskou Varšavského povstání a jeho hrdinů, ale hlavně dramatem o prožitcích konkrétní skupiny lidí. Po stránce formální i poetické otvírá film významnou kapitolu polského filmu později nazvanou Polská škola.
Motiv Varšavského povstání se objevil v polských filmech již po válce (Zakázané píšničky, Varšavský Robinson), ale teprve premiéra filmu Kanály režiséra Andrzeje Wajdy, umocněná reklamním heslem „první film o Varšavském povstání“, prolomila válečné tabu vytvořené komunistickou propagandou. Tím se staly Kanály víc než jen uměleckým počinem - věcí celého národa. Film byl na počátku přijat velice nedůvěřivě a se smíšenými pocity. Rozpoutal bouři polemik, ale v každém případě vzbudil velký zájem. Jeho význam byl v plné míře doceněn teprve po úspěchu na MFF v Cannes, kde získal Zvláštní cenu poroty (ex aequo Sedmá pečeť I. Bergmana). Záhy se prodal do 24 zemí světa, čímž pomyslně uvedl polský film do světové společnosti. Jen v Polsku ho první rok vidělo 4,2 miliónů diváků.
Téma Varšavského povstání bylo jedním z válečných traumat polského národa (zahynulo v něm téměř 200 tisíc civilních obyvatel Varšavy) a od Wajdy se očekával film, který formou pomníku vzdá hold polským bojovníkům za svobodu. Film, který vznikl, ale otevřeně ukazuje psychický rozpad povstalců a ironicko-romantizujícím tónem podtrhuje zbytečnost celé akce. Děj se odehrává během posledních dnů povstání, kdy její euforické počátky již dávno vzaly za své. Jedinou možností čtyřicetičlenného oddílu poručíka „Zadry“, jak se dostat do centra Varšavy a pomoci tak posledním povstalcům, je zvolit cestu kanály. A tak celý oddíl pomyslně vstupuje do Hádova království. Jejich zkušenost z říše mrtvých (v antice nazývána jako „nekyia“) se v boji o možnost řízení vlastního osudu stává zkušeností celého národa.
Kontrapunkt válečného tématu tvoří umělecké hodnoty filmu, jež upozornily na jev označený později za Polskou školu. Výrazným odklonem od socrealistické poetiky vytvořili první absolventi lodžské filmové školy snímek, jenž je zřetelným potomkem své doby – boří cenzurní hranice a umělecké doktríny. Hlavním inspiračním zdrojem celé školy se stal bezpochyby italský neorealismus, projevující se hlavně v reportážním aranžmá záznamu válečných událostí. Další umělecká inspirace, v Kanálech ještě viditelnější, vychází z filmového expresionismu a zde se projevuje v práci se světlem a v rafinované poetice záběrů.
Scénárista filmu Jerzy Stefan Stawiński sepsal své osobní zážitky z Varšavského povstání nejprve ve stejnojmenné povídce, která vyšla roku 1956. Trefný výběr látky charakterizuje Wajda těmito slovy: „Největší sociální napětí se vybíjejí často v gestech, která autor scénáře může sám jen těžko vymyslet. … Přesto jistý hollywoodský scénárista blahopřál Stawińskému k jeho neobvyklému nápadu. Nedovedl si představit, že kanály byly opravdu jedinými spojovacími cestami, když nepřetržitá palba zneprůchodnila ulice.“
