Spojka

Film, Drama
Vystudovaná tanečnice a vůdčí osobnost skupiny New American Cinema Shirley Clarke nás na necelé dvě hodiny zavírá do jedné místnosti s hloučkem jazzu oddaných narkomanů, které se snaží (na základě hry Jacka Gelbera) sledovat bez předsudků. Zatímco kritici v Cannes její celovečerní režijní debut, natočený stylem cinema verité, ocenili, newyorští cenzoři měli problém otevřenost filmu akceptovat (vadilo zejména slovo „shit“, jakkoli zde používané k označení drogy). Je pravdou, že Clarkeová, oproti dokumentaristům preferujícím stejný styl, své objekty jenom nepozoruje. Kameru a tedy i nás činí jedním z účastníků dění. Zpřítomnění jindy neviditelné kamery, za kterou se tudíž nelze schovat, považuji za výborný způsob, jak diváka vtáhnout do nelibého prostředí. Prostor před kamerou a za kamerou se slévá v jeden, iluze, že sedíme v bezpečí někde na druhé straně, je nabourána. Upozornění na svět, jehož existenci bychom raději ignorovali, by mohlo být ještě drsnější bez okaté snahy popudit puritány. Do prázdna například vyznívá homosexuální motiv, velmi násilně je do rozvolněného vyprávění naroubována stařenka, která v místnosti plné nihilistů jako jediná v něco věří. Filmu ubližuje také nevyrovnané herecké obsazení, kdy vedle nenuceného Warrena Finnertyho (zjevem i projevem trochu připomíná Steva Buscemiho) hraje třeba prkenný William Redfield, kterému jsem jeho nerozhodného režiséra začal věřit až poté, co se octnul na druhé straně a svým podlehnutím zpochybnil, můžeme-li lidi jako Leach pochopit bez toho, že bychom se stali jedním z nich.








Termíny