Sen čarovné noci
Divadlo, Divadlo
Slavná Shakespearova hra v novém překladu Jiřího Joska. Poetická komedie o rozmarech lásky a noci plné divů, které se možná staly a možná pouze zdály.
Sen čarovné noci je divadelní metaforou věčně proměnlivého světa. Oblíbené téma Shakespeara-dramatika, jímž je protiklad života a divadla, skutečnosti a snu, v této hře dospělo ke své mistrovské podobě.
V českých zemích znají tuto hru diváci především pod názvem Sen noci svatojánské. První český překladatel hry František Doucha, zřejmě inspirován německým překladem, dal hře odpovídající libozvučný název Sen v noci svatojánské (1855), který se (bez předložky „v“) v českém prostředí ujal. Tajemná, kouzelná noc před svátkem Jana Křtitele je tradičně spojená s pohanskými obyčeji a rituály odpovídajícími atmosféře hry. Problém je ale v tom, že se děj podle přímých odkazů v textu odehrává na přelomu dubna a května. Jiří Josek se ve svém novém překladu rozhodl tento chybný mýtus odstranit, a proto zvolil název Sen čarovné noci.
Ve Snu čarovné noci se Shakespearovi podařilo spojit domácí folklorní tradici s antickou klasikou, dvorskou pastorálu s lidovou burleskou, nevázanou legraci či duchaplný vtip s neodbytným vědomím konce lidské existence. Ze všech Shakespearových her je tato snad nejvíce založena na ozvucích anglického folkloru. Autorovi se tu podařilo skloubit zdánlivě neslučitelné. Vypráví souběžně tři příběhy, které by se za normálních okolností nikdy neprotnuly a jejichž společným jmenovatelem je láska. Její různé podoby a projevy se vzájemně střetávají a zrcadlí a dodávají hře i přes veškerou její rozmanitost vnitřní jednotu.
Inscenaci připravujeme v premiéře nového překladu Jiřího Joska.
Hrají
Titanie: Veronika Gajerová
Oberon: Jiří Schwarz
Puk: Hanuš Bor
Helena: Henrieta Hornáčková
Hermie: Dana Marková
Demetrius: Viktor Dvořák
Lysandr: Robert Hájek
Režie: Petr Svojtka
Sen čarovné noci je divadelní metaforou věčně proměnlivého světa. Oblíbené téma Shakespeara-dramatika, jímž je protiklad života a divadla, skutečnosti a snu, v této hře dospělo ke své mistrovské podobě.
V českých zemích znají tuto hru diváci především pod názvem Sen noci svatojánské. První český překladatel hry František Doucha, zřejmě inspirován německým překladem, dal hře odpovídající libozvučný název Sen v noci svatojánské (1855), který se (bez předložky „v“) v českém prostředí ujal. Tajemná, kouzelná noc před svátkem Jana Křtitele je tradičně spojená s pohanskými obyčeji a rituály odpovídajícími atmosféře hry. Problém je ale v tom, že se děj podle přímých odkazů v textu odehrává na přelomu dubna a května. Jiří Josek se ve svém novém překladu rozhodl tento chybný mýtus odstranit, a proto zvolil název Sen čarovné noci.
Ve Snu čarovné noci se Shakespearovi podařilo spojit domácí folklorní tradici s antickou klasikou, dvorskou pastorálu s lidovou burleskou, nevázanou legraci či duchaplný vtip s neodbytným vědomím konce lidské existence. Ze všech Shakespearových her je tato snad nejvíce založena na ozvucích anglického folkloru. Autorovi se tu podařilo skloubit zdánlivě neslučitelné. Vypráví souběžně tři příběhy, které by se za normálních okolností nikdy neprotnuly a jejichž společným jmenovatelem je láska. Její různé podoby a projevy se vzájemně střetávají a zrcadlí a dodávají hře i přes veškerou její rozmanitost vnitřní jednotu.
Inscenaci připravujeme v premiéře nového překladu Jiřího Joska.
Hrají
Titanie: Veronika Gajerová
Oberon: Jiří Schwarz
Puk: Hanuš Bor
Helena: Henrieta Hornáčková
Hermie: Dana Marková
Demetrius: Viktor Dvořák
Lysandr: Robert Hájek
Režie: Petr Svojtka
