Jindich Vik

Výstava

Sochařka Jindra Viková, s níž se znám a přátelím víc než dvě desetiletí, se mě někdy v roce 1996 zeptala, zda se nechci podívat na to, co po sobě zanechal její zemřelý otec Jindřich, malíř samouk. K malování a kreslení ho podnítila ona, aby ve stáří snadněji přemáhal sílící omrzelost a nudu a aby se mu opět chtělo žít. To mě zaujalo, poněvadž už dlouho mě přitahují tvůrčí typy z okraje uměleckého světa, mající k výtvarné činnosti často mnohem hlubší motivaci než leckdo z těch, kteří se pohybují na výsluní obecného zájmu. Drobné výtvory pana Vika jsem si tedy prohlédl a mé zaujetí se změnilo v nadšení. Toho čím dále osamělejšího muže připoutala k tužce, k peru a štětci hlavně potřeba uvědomit si, co je jeho svět a kdo je on sám – nešlo mu o nic menšího, než o vlastní identitu. To, co mu táhlo myslí, zachycoval pak způsobem neumělým a často naivním, ale výtvarně působivým, a mně se líbila právě ta jeho snaha vyjádřit se navzdory nezkušenosti a neškolenosti, ta nedotčenost profesionálními konvencemi, ta vnitřní čistota. A tak jsem o něm napsal poměrně obsáhlou stať a dal jí název Muž, který maloval moře, poněvadž fenomén moře Jindřicha Vika fascinoval – fascinoval tím víc, že se k němu nikdy nedostal. Proto mohl malbou zaznamenávat jen svou utkvělou vizi moře, a toužebně to dělal zas a zas, stále znova – a stále stejně, ať si je umístil kamkoli, ba i tam, kde ve skutečnosti není. Můj článek vyšel v časopise Revolver Revue, na existenci pana Vika potom upozornila televize, byl o něm natočen film, s Jindrou jsme uspořádali několik výstav, vyšlo album a knížka s barevnými reprodukcemi, zájem o Vikovu tvorbu projevila i cizina a z muže malujícího moře se stal pojem. Díky Muzeu Kampa se teď s jeho obrázky může seznámit i veřejnost v Praze, a to je zatím vrchol jeho posmrtné umělecké kariéry …

Jaromír Zemina









Termíny