Jakub Tomáš - Smuggler

Výstava

Narozen v Jihlavě [CZ], 4. 4. 1982

Vzdělání: 2006 – 2012 Akademie výtvarných umění v Praze, profesor Vladimír Kokolia a profesor Jiří Sopko
2004 – 2005 Ústav umění a designu v Plzni, Západočeská univerzita
2002 – 2008 Západočeská univerzita, Plzeň, učitelství výtvarné kultury.

 

Kvazihrdinové uprostřed pseudosvěta

Kritické aspekty obrazů Jakuba Tomáše

Jakub Tomáš se profiluje na české umělecké scéně jako výrazný malíř nejmladší generace, kterému se daří aktualizovat tradiční médium závěsného obrazu pro současnost. K obrazu přistupuje jako k živé otevřené struktuře, kterou je třeba pokaždé zpochybnit, aby mohla být ve své platnosti znovunastolena. Postupně si autor osvojil princip, prostřednictvím kterého se může kriticky vztahovat k všeobecnějším problémům, nikoliv pouze k malířským (rozuměj estetickým) otázkám současného obrazu. Tomášovy teze souvisejí zpravidla s etickou rovinou masově reprodukované a šířené vizuality, která nakonec ohrožuje jak samotný vztah umělce k dějinám umění, tak k vlastní práci a hrozí vzájemným odcizením. O jaký princip se jedná?

Jakub Tomáš si především kladl otázku, co dnes malovat a proč? Jak se prolomit do současnosti a jak v nově nastavených formách rozkrýt její charakter? Vyšel z předpokladu, že drtivá většina současné vizuality je analogově či digitálně zprostředkovaná, tj. předpřipravená k použití, a to včetně oblasti malířství s jeho námětovými východisky. Z obrazu (především fotografického) se stává všeobecně „dostupný“ materiál. Dostupnost devalvuje vizualitu v rovině informace, která sama je již předem redukovanou jazykovou či datovou formou. Má-li obraz skutečně formátovat současnost, nemůže pouze rozhojňovat a mechanicky, byť brilantně, rozmnožovat náměty, motivy a žánry, které již fyzicky a virtuálně obíhají. Je ale možné například tematizovat samotné „obíhání“ a odhalovat jeho neurastenické body. Recyklování vizuálního oběživa provokuje otázky. Proč k němu dochází a co způsobuje? Tento problém, který je malbě původně vnějším faktorem, vtahuje Jakub Tomáš do centra své malířské pozornosti a tematizuje ho se vší razancí a radikalitou, kterou mu výrazové prostředky dovolují. 

Klíčový moment se ukrývá ve vztazích mezi recyklovanými obrazy-předlohami (digitálně šířené předobrazy) coby surovým materiálem a jejich zrcadlením v nových nebo nově komponovaných formách obrazu (myšlenkové operace autora). Zcizené prvky vizuality jsou použity jako stavební materiál pro novou „architekturu“ obrazu. Tyto „architektonické“ vztahy jsou výtvarně evokovány tak, aby negovaly rovinu automatického konstatování, potlačovaly informační roli předloh a staly se samy o sobě přesahující malířskou kvalitou v rámci vizuálně zprostředkované reference. Jinými slovy, Jakub Tomáš využívá naplno malířské prostředky k tomu, aby na metaforických příkladech promlouval o širším dění, které konstituuje, ale i manipuluje a zastírá naší současnost.

Základním motivem Tomášovým obrazů je demaskování obrazové iluze, jehož dosahuje cíleně voleným prostředky. Oslabuje roli předmětnosti (ale také digitálně šířených předobrazů!) tím, že ji přiznává doslova jako zástupnou. Do obrazů vstupují výstřižky postav, kulisy situací, makety předmětů, modely objektů, prvky ze stavebnic, papírové krabice, desky stolů, papírové podložky, špejle, nůžky, lepidlo ad. Zástupci figurace setrvávají v rovině hravé, modelové asociace a potlačují automaticky nabíhající věrohodné významové konotace. Zároveň jsou tu přiznané i kutilské výrobní postupy, kterými kvazi-předměty-hrdinové vznikají.

Všechny obrazy sestavované ze zástupné figurace lze na jednu stranu vnímat jako zátiší, v nichž však je přítomno cosi nepatřičného, podvratného až iritujícího (palimpsest). Na druhou stranu jsou obrazy výstupem abstraktních myšlenkových operací autora, který je sestavuje podle určitého klíče. V takto nastavené rozpornosti selhávají základní metodické nástroje uměnovědy, když tu nelze dost dobře vést hranici mezi předmětností a abstraktním výrazem, ani nelze hovořit o koláži, i když jsou jí obrazy metodicky blízko. Jedná se evidentně o autorův koncepční záměr. Předmětnost je dematerializovaná, zatímco autorovo kritické myšlení se tu materializuje, když dostává konkrétní obrysy. V takto dialekticky nastavených výrazových podmínkách lze totiž malbou otevřít živé společenské téma, aniž by se toto úsilí zvrtlo v jednorozměrnou ilustraci poměrů,  banální moralizování, nebo kýč.  

Zatímco jednotlivé komponenty obrazu působí kolážově, to, co je vnitřně organizuje, jsou principy obrazové kompozice, jež do sebe často přejímají další významovou roli ve vtahu k námětu. Kompozice jako prezentace modelu (Ženská stráž, 2014; Muzeum, 2015), kompozice jako demonstrace zmnožování motivu (Kimono, 2013; Jak je třeba si počínati a se stavěti při střelbě lukem, 2014), kompozice jako dynamický rotační element (s.25 NÁZEV DATACE, Činelistka, 2014), jako prostorový model (Schodiště, 2015; Eroticon, 2015; Box, 2015), jako podobizna-parafráze existující výtvarné předlohy z dějin umění (Slavoj a Záboj, 2016; Záboj a Slavoj, 2015; Lumír a Píseň, 206), kompozice jako skladiště kulis (Figurální zátiší, 2013), jako ornament (Šebestián, 2015), tapeta (Šátek, 2015) apod. I na tomto místě lze hovořit o autorském palimpsestu jako projevu vizuální intertextuality.

Je to metoda vedoucí k fúzi či rozpuštění žánrů, nečisté malířské disciplíně, co vedle nepravé, zástupné figurace otevírá pole pro dynamické rozvíjení vztahů, jež se odehrávají nikoliv mezi zástupci předmětného světa, ale mezi jejich přiznanými náhradníky, jež se tímto mění ve fantómy. V obrazech Jakuba Tomáše neožívají dějiny, ale jejich chiméry (Přemysl a Libuše, 2016), nikoliv zvířata, ale jejich makety (Jezdec, 2015; Zátiší s koněm, 2015) nebo prefabrikovaná loga (Ferrari, 2015; Koně, 2015). „Zátiším“ může být „mnohofigurální“ kompozice (Shooting, 2015; Figurální zátiší, 2013) stejně jako kompozice z hroutících se písmen, jež samy zátiší jazykově zpřítomňují (Still life, 2013). Tradiční motiv křesťanské ikonografie - „zvěstování“ - se u Tomáše mění v hravou adaptaci, v divadelní situaci pseudo-figury na pozadí skladiště s oponou, zasazenou do prostorově iluzivního formátu, jejíž výřez evokuje komiksovou bublinu, ale i malířkou paletu. Neméně ironický je obraz Falešné světlo (2015). V zinscenované situaci se zrcadlem a jeho odrazem je autorem kladen důraz na skutečnost zrcadla a umělost figurální kulisy, prohloubený navíc vztahem mezi umělým (lampa) a přirozeným (okno) světlem, jež se v zrcadle odráží a láme. Paradoxy, jež nám tu jsou nabízeny, se ještě více odhalí v kompozicích s jednoznačně společenským podtextem. Například v díle Kapitál (2013) dominuje scéně velké firemní logo, před nímž dvě figurální kulisy manažerů, rozpolcené mezi sváteční a pracovní uniformu, porcují třetí ženskou figurínu s atributem jakéhosi ocenění. Ač zůstává dějová složka obrazu nejasná, přepjatá umělost a aranžovanost scény sama postačuje k evokaci zlověstnosti, jež se v tomto paradoxním „zátiší“ skrývá a je spojována s jednáním ve jménu  příslušného ekonomického pojmu. V obraze Průvod (2015) jsou fragmentací motivu rozpuštěny jeho věcné kontury. Ve stávajícím stavu není jasné, co původní předloha představovala, o čem informovala, co měla zpřítomňovat. Tomášův obraz představuje dokonalou ukázku vizuálního prefabrikátu, jež se navíc stává obětí vlastního zrcadlení. Paradoxně se v něm probouzí ornamentální složka, tolik příbuzná malířským a sochařských realizacím pozdního socialistického realismu, v němž se ideologicky zadávané téma měnilo v nezávazný prázdný ornament. Lexikální či knižní reflexi téhož problému nalézáme v díle Die Sonne (2014).

Klíčové jsou autorovy chronologické a knižní hříčky Cézanne před Mánesem (2014), Dobrý den, pane Cézanne, Courbete, Signacu (2013) a Sasnal jako Mánes (2014). Mísí se tu kulisy zásadních postav světových malířů minulosti a současnosti s českými. Jejich setkání jsou neméně absurdní nežli v jiných Tomášových obrazech. Cézanne nestojí před budovou pražského Mánesa, jak by název napovídal, ale v rozevřené publikaci o Josefu Mánesovi. Autor jako by nahlížel dějiny umění z hlediska praktikujícího umělce, pro kterého není zase až tak podstatná jejich chronologie, jako spíše odkaz určitých výrazných uměleckých osobností a důkladné studium jejich díla. Parafráze klíčových obrazů dějin umění (Dobrý den, pane Cézanne, Courbete, Signacu, 2013) ironicky redukuje dějiny umění na „nejpodstatnější momenty“ a přetváří je v ironickou školometskou grotesku, v apartní „Betlémek“ na pracovním stole školáka. Sasnal jako Mánes (2014) odkazuje na nekompatibilitu kritérií dějin umění na díla odlišných časových a slohových období. Jak poměřovat a hodnotit to, co se děje v umění dnes, s tím, co se již událo a je uzavřeno v kodexu dějin? Jedině snad pravidelně měnit pohled na celé dějiny optikou současnosti a být tak uprostřed neustále probíhajícího transformačního procesu.

Jakub Tomáš svým dílem především poukazuje na fakt, že se dnes lze umělecky aktivně vyrovnávat jak s minulostí, která umění zvěcňuje a umrtvuje, tak se záplavou vizuálního a informačního datového smogu, který přetváří lidské vědomí a odcizuje lidské schopnosti samostatně myslet a tvořit. Obraz vnímá jako demonstrační rámec pro rozkrývání rozporných jevů. Komparzisty, dekorace a scény si „vyrábí“ sám. Tato soběstačnost je principiální. Umožňuje autorovi malířsky rozlišovat skutečnost a hru, metaforicky vyjádřeno, tvář a masku, a přitom je používat zároveň. Pro svět „postmediální situace“ je toto rozlišování naopak jedním ze zásadních problémů (produkce a postprodukce schémat, revivalů, remixů a klišé). Internetová a mediálně šířená nestrukturovaná a všeobecně dostupná vizualita má pro lidské vědomí povahu globální ekologické katastrofy, vedle pozitivních aspektů totiž generuje spousty negativních jevů, jež se vymykají individuální i kolektivní kontrole.

Petr Vaňous

 

 









Termíny